První neděle po Velikonocích

Skutky 2,14a.22-32; 1Petrův 1,3-9; Jan 20,19-31

Nevěřící Tomáš je postava sympatická jak věřícím tak nevěřícím. Věřícím proto, že i přes své pochybnosti nakonec uvěřil a svou víru vyjádřil krásným vyznáním. Nevěřícím právě pro své pochybnosti, kterými jsou si blízcí. A všem dohromady pak tím, že u něho vidíme, že víra není samozřejmostí, že se k ní člověk někdy velmi těžko propracovává a nikdy s ní není úplně hotov, aby mohl říct, moje víra je dokonalá, kompletní, ani kousek mi nechybí. Je to spíš naopak. I věřící člověk má často pocit (mnohem častěji, než si myslí nevěřící), že se mu víry nedostává.

Nevěřící či pochybující si představují, že k tomu, aby nabyli víry, potřebují nějaký nejlépe hmatatelný důkaz. Jako Tomáš, který odmítl uvěřit zprávě, že jeho přátelé viděli vzkříšeného Ježíše. Dokonce požaduje ještě pádnější důkaz, než se dostal jim. Nestačilo by mu Ježíše vidět, ale chce se ho dotknout. A to nejen poplácat ho po zádech, podat mu ruku a obejmout ho jako přítele, který se vrátil z velké dálky. Chce se dotknout jeho ran na rukou, které mu způsobily hřebíky, když ho přibíjeli na kříž. A chce se dotknout rány v jeho boku, který mu propíchli kopím, když chtěli zjistit, jestli ještě žije, nebo už zemřel.

Také Tomáš chce zjistit, jestli Ježíš opravdu žije, nebo to byl jen přelud či duch, který se vrátil ze záhrobí. Kdyby se Ježíše mohl dotknout, ověřil by si, že ho neklame zrak. A kdyby si mohl sáhnout do jeho ran, zjistil by, jestli opravdu žije. Musel by totiž pocítit bolest, kterou je schopna cítit jen živá bytost. Právě bolest člověku někdy připomíná, že je naživu.

Tomáš chce Ježíše otestovat, vyzkoušet. Když Ježíš ve zkoušce obstojí, Tomáš uvěří, že byl vzkříšen. Ve skutečnosti je to celé naopak. Ten, kdo má projít zkouškou, je Tomáš. Je to zkouška jeho víry. Neboli, má možnost zakusit a poznat skutečnou víru.

Pravá víra je cennější než nejvzácnější kov – zlato, jak čteme v epištole. Není tedy jen prostředkem, nástrojem k dosažení něčeho vzácného. Není jen dalekohledem, do kterého se člověk podívá a uvidí neviditelného Ježíše. Ona sama je cílem, tím pokladem. Víra je vztah. Vztah důvěry.

Tomáš zatím nedůvěřuje nikomu. Ježíšovi, kamarádům, kteří mu oněm řekli, ani svému zraku a hmatu. Jen bolest považuje za spolehlivý důkaz. Jen v ní se ukáže pravda. Tak, jako se v ohni zkouší pravost zlata, opravdovost víry se prověřuje ve zkouškách, v utrpení: Z toho se radujte, i když snad máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek, aby se pravost víry prokázala k vaší chvále, slávě a cti, v den, kdy se zjeví Ježíš Kristus.

Víra již teď umožňuje prožít radost i uprostřed utrpení a umožňuje milovat Ježíše, ač ho nevidíme. Pokoj, radost a odpuštění jsou znamením jeho přítomnosti. Ježíš shromažďuje kolem sebe trpící, aby je potěšil, vystrašené, aby je uklidnil a hříšné, aby jim odpustil. Tam, kde je on, vzniká nový život, nové společenství, církev.

Když Ježíš vstoupil mezi učedníky shromážděnými za zavřenými dveřmi, věděl, že jeden z nich chybí. Mohl jít za ním ven a obdarovat ho mocí Ducha individuálně. Ale on raději počkal, až se Tomáš vrátí do společenství. Takoví nevěřící Tomášové rádi zpochybňují cokoli se stane. Ale společná zkušenost víry se tak snadno nezapomene.

K tomu, aby člověk nabyl víry, nepotřebuje hmatatelný důkaz potvrzující vzkříšení, ale zkušenost působení živého Krista: v radosti uprostřed bolesti.