Svátosti

Bůh vynesl na světlo tajemství stvoření, naplněného v Ježíši Kristu, skrze církev, v jejímž svátostném konání můžeme k Bohu ve víře přistupovat svobodně a s důvěrou (Ef 3,9nn). Ve svátostech má církev již nyní v přítomnosti podíl na věčném životě, „kdy očekává blažené splnění naděje a příchod slávy velikého Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista“ (Tt 2,13).

Svátost křtu

„Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života. Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání.“ Ř 6,4-5

Křest je svátost první duchovní obrody, která znamená včlenění do Kristova lidu, přijetí milosti Kristova kříže a vzkříšení a z toho plynoucího závazku.

Stojí na počátku cesty osobního vztahu k Bohu, jehož působení křtěnec vidí a prožívá zejména s obcí a jejím duchovním. Proto kromě pečlivé přípravy před křtem je důležitá i následná duchovní péče o pokřtěné.

Doporučené minimum k přípravě křtěnců (rodičů, kmotrů) představuje: Vyznání víry CČSH, Otčenáš, Desatero a učení o svátostech křtu a večeře Páně, průběh obřadu podle Agendy CČSH.

Před křtem dospělého je třeba tolika setkání, aby křtěnec sám vyznal svou víru a vyjádřil touhu přijmout křest a plnit závazek z něj vyplývající, tj. život v církvi a přijetí jejího spirituálního života a věrouky.

Za nedospělého skládají slib víry rodiče a kmotr (kmotři – minimálně osmnáctiletí). „Dospělost“ v tomto případě znamená vědomě vyznat víru a učinit křestní slib.

Svátost křtu je základem křesťanského života, otevírá přístup k ostatním svátostem.

Svátost biřmování

„Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu. Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha, někomu zase víra v témž Duchu, někomu dar uzdravování v jednom a témž Duchu, někomu působení mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů, někomu dar mluvit ve vytržení, jinému dar vykládat, co to znamená. To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce.“ 1 K 12,7-11

Ve svátosti biřmování upevňuje Duch svatý křesťana na cestě víry a uděluje mu dary ke službě v církvi i ve světě. Svátostné jednání otevírá nitro člověka pro působení Ducha svatého. Biřmovanec vyznává svou víru, prosí o dary Ducha svatého a vyjadřuje slib věrnosti církvi.

Svátost biřmování potvrzuje svátostné působení v životě věřícího člověka, které bylo započato křtem, to je přijetím do obecenství Božího lidu – církve. Přijal-li biřmovanec svátost křtu jako nemluvně, je pro něho biřmování současně potvrzením křestního slibu.

Svátost biřmování je přijímána jedenkrát v životě a předchází jí svátost křtu, zpravidla též svátost pokání a svátost večeře Páně.

Svátost pokání

„Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“   Mt 3,2

„Je dobré, když člověk potichu čeká na spásu od Hospodina. 

… Ať usedne a ztichne.“     Pláč 3,26

Pokání jako čin lítosti, doznání vin, předsevzetí nápravy života a smíření s Bohem, s bližními i se sebou samým, je plně v Boží správě. Je to Bůh, kdo odpouští, vymazává hříchy a ukazuje příležitost k narovnání toho, co bylo pokřiveno. Církev (duchovní, obec) pomáhá kajícníkovi k odvaze hříchy rozpoznat, doznat, přijmout odpuštění a usmířit se. Svátost pokání je naplněna přijetím odpuštění a smířením. Důsledkem pokání je obnovená láska a důvěra ke Kristu, projevující se ve vztazích k lidem laskavostí a ochotou odpouštět.

Podmínkou udělení a přijetí svátosti pokání je víra, že Bůh může odpustit i to, co lidé neodpouštějí, a že jeho odpuštění obnovuje život.

            Svátost pokání předchází svátosti večeře Páně, manželství, svěcení kněžstva.

Svátost večeře Páně

„Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku. Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku.“   1 K 11,23-25

Večeře Páně je hod lásky s Ježíšem Kristem, který je reálně přítomen, aby věřící vedl a svou láskou proměňoval. Jako nás pokrm a nápoj sytí k životu časnému, tak Ježíš Kristus, který je chlebem z nebe, nás sytí duchovně k životu věčnému. „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit“ (J 6,35). Přijetí chleba a vína při svátosti večeře Páně sjednocuje s Ježíšem Kristem a tak znovu oživuje církev jako tělo Kristovo. Zároveň otevírá přístup Boží lásce do našich srdcí a přináší vnitřní sílu a radost do každodenního života.

Podmínky udělení svátosti:

1/ Víra v Krista a křest v křesťanské církvi,

2/ Duchovní péče a katecheze před prvním přijímáním večeře Páně u dětí i dospělých,

3/ Kajícnost zahrnující zpytování svědomí, doznání hříchů, lítost nad nimi a smíření s Bohem i bližními,

4/ Touha po novém životě v Kristu.

Příprava dětí k prvnímu přijetí svátosti večeře Páně předpokládá duchovní péčiakatechezi(prvouka a vybrané části dějepravy ze Starého i Nového zákona související s pochopením této svátosti přiměřeně věku dítěte). Tato příprava je naplňováním křestního slibu a vede k pokání, jehož součástí má být zpovědní zrcadlo.

Časově svátosti večeře Páně předchází křest a pokání. S ostatními svátostmi může být úzce spjata (zejména svátost útěchy nemocných).

Svátost manželství

„Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo. Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev.  A tak i každý z vás bez výjimky ať miluje svou ženu jako sebe sama a žena ať má před mužem úctu.“    Ef 5,31-33

Ve svátosti manželství se jeden muž a jedna žena přijímají jako dar a pomoc od Boha, odevzdávají své manželství Bohu a dobrovolně se před Bohem a před lidmi zavazují, že setrvají v tomto manželství až do smrti jednoho z partnerů. Bůh jejich manželství posvěcuje, dává jim sílu ke snášení dobrého i zlého a uděluje své požehnání. Svátost si udělují snoubenci vzájemně.

Svátost manželství si udělují muž a žena za asistence duchovního a dvou plnoletých svědků po předložení buď oddacího listu nebo osvědčení k uzavření církevního sňatku.

Podmínkou k udělení svátosti manželství je křest a zpravidla členství v CČSH alespoň jednoho ze snoubenců. V případě rozvedených se nevyžaduje dispens, ale svátost pokání.

Svátost útěchy nemocných

„Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně.  Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno.  Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého.“ Jk 5,14-16

Svátost útěchy nemocných, přijímaná ve víře, posiluje nemocného duchovně i tělesně. Je určena nejen umírajícím, ale i vážně nebo dlouhodobě nemocným, těm, kdo se chystají na operaci apod. Neboť má i uzdravující účinky.

Nemocný je Duchem svatým posilován skrze Boží slovo a modlitby a utvrzován ve víře ve všemocného Boha.

Podmínkou přijetí této svátosti je víra a touha nemocného či psychicky vyčerpaného člověka. Předpokladem je křest. U nepokřtěných nejde o svátost, ale o modlitbu za nemocného dle Písma (Jk 5,14-16). Překážkou není ani věk ani skutečnost zastřeného vědomí či bezvědomí.

K této svátosti se může připojit svátost pokání a svátost večeře Páně.

Svěcení kněžstva

„V Antiochii byli v církvi proroci a učitelé: Barnabáš, Simeon zvaný Černý, Lucius z Kyrény, Manahem, který býval druhem tetrarchy Heroda, a Saul. Když konali bohoslužbu Pánu a postili se, řekl Duch svatý: „Oddělte mi Barnabáše a Saula k dílu, k němuž jsem je povolal.“  A tak po modlitbách a postu na ně vložili ruce a vyslali je k dílu.“  Sk 13,1-3  

Ve svátosti svěcení kněžstva dává Bůh mocí Ducha svatého svěcenci podíl na kněžském, prorockém a pastýřském poslání Ježíše Krista. Boží církev na svěcence přenáší služby kněžství Boží církve. Svěcenec přijímá Boží povolání k jáhenské nebo kněžské službě a s ním posilu, pomoc a dary Ducha svatého.

Svátost svěcení kněžstva předpokládá, že kandidát splňuje biblická hlediska a má schopnost povolání duchovního vykonávat. Dalšími předpoklady jsou vokace, zakotvení v Církvi československé husitské, aktivní účast na životě náboženské obce, uvědomělé rozhodnutí pro duchovenskou službu, předepsané vzdělání a mravní a občanská bezúhonnost.

Svátost svěcení kněžstva předpokládá předchozí udělení svátosti křtu a biřmování, eventuálně jáhenskou službu. V rámci celé přípravy na kněžské povolání počítá s průběžným přijímáním svátosti pokání a večeře Páně.

Pastorální pravidla ke svátostem

schválená 6. zasedáním VIII. řádného sněmu CČSH dne 18. října 2014.

Modlitba Páně nás spojuje i v těžkém čase

Papež František vyzval věřící ke společné modlitbě Otče náš ve středu 25. března 2020 ve 12 hodin a Konference evropských církví se k této výzvě v ekumenickém duchu připojuje.

Modlitba Páně je jedinečným darem a napříč časem a prostorem, dějinami i místem nás křesťany propojuje. Můžeme skrytého, nepostižitelného a svrchovaného Boha oslovovat „náš Otče“, jak tomu učí Ježíš své učedníky (Mt 6,9). Právě v situaci, kdy cítíme, že jsme Bohu vzdáleni, naléhavě prosíme, aby jeho království vstoupilo do naší blízkosti. Tato modlitba, předaná nám Ježíšem, je „denní“ modlitba, jak vyjadřuje slovo „dnes“. Modlíme se za chléb pro každý den, neboť jej potřebujeme pro náš život. Také prosíme za Boží odpuštění, ale spojené i s naším vzájemným odpouštěním, které také denně potřebujeme. V tomto čase zvláště naléhavě zaznívá vyslovení poslední prosby „zbav nás od zlého.“ Modlíme se, aby nás ani druhé Bůh nevydal na pospas zkoušce, která by byla nad naše síly, a aby nás chránil před mocí zla.

Modlitba Páně je vpravdě ekumenickou modlitbou. Napříč křesťanskými tradicemi se ji modlily a uváděly do její hloubky osobnosti víry jako například Řehoř z Nyssy, Augustin, Jan Hus, Martin Luther a mnozí další. V loňském roce byl u nás vydán i výklad této modlitby od papeže Františka, který říká: „V modlitbě křesťan nese těžkosti všech lidí, s nimiž žije.“

Sestry a bratři,

připojme se jako věřící Církve československé husitské k této výzvě k modlitbě. Ve středu v poledne se ztišme před Bohem – naším společným Otcem v nebesích – a mysleme na všechny, kteří jsou vystaveni bolestným útrapám a těžkým zkouškám. Spojme se ve svých prosbách, které k němu Ježíšovou modlitbou z různých míst světa vysíláme.

Dne 24. března L.P. 2020 Tomáš Butta

bratr patriarcha