Vyprávění čtyř adventních světel
Přicházejí k nám Vánoce, den ode dne jsou blíž a blíž. Brzy se rozsvítí vánoční stromky a každou neděli další svíčka na adventním věnci nebo svícnu. První z nich se zapaluje na první neděli adventní a čtvrtá poslední neděli před vánočními svátky. Světlo svíček nás bude provázet a ukazovat cestu až ke Štědrému večeru.
Každá z adventních svící, když se rozhoří, vypráví tiše o lidech z dávných časů, kteří se těšili na něco krásného a radovali se, slavili a děkovali, když se jim jejich přání splnilo. A někdy našli dokonce mnohem víc, než si kdy mohli přát.
Rozsviťme tedy naši první svíčku a zaposlouchejme se do jejího příběhu.
První adventní svíce vypráví o Janu Křtiteli
Za dnů krále Heroda žili v jednom judském městě v horách manželé Zachariáš a Alžběta. Oba toužili po dětech, ale dlouho byli sami. Už ani nedoufali, že by se jim děťátko mohlo narodit.
Jednoho dne však měl Zachariáš vidění. Promluvil k němu Boží posel Gabriel a oznámil, že se jim narodí syn, kterého pojmenují Jan. A že bude mít velmi důležitý úkol. Připravit celou zemi na příchod nového krále.
Zachariáš se divil a nechtěl tomu věřit.
„Podle čeho poznám, že se to opravdu stane“, ptal se Gabriela.
A Gabriel mu odpověděl: „dám ti tedy znamení. Ztratíš řeč, dokud se Jan nenarodí.“
A tak se i stalo. Od té chvíle až do Janova narození zůstal Zachariáš němý.
Když byla Alžběta v 6. měsíci těhotenství, navštívila ji její příbuzná Marie z Nazareta. Jakmile se setkaly, poznala Alžběta, že také Marie čeká dítě. A že to dítě bude výjimečné. A Marie to Alžbětě potvrdila. Vyprávěla, jak jí navštívil anděl Gabriel a oznámil, že čeká syna, který se bude jmenovat Ježíš, to znamená Zachránce.
Uplynulo mnoho let a z Jana vyrostl statný a udatný muž, který se ničeho a nikoho nebál. Žil velmi skromně a osaměle. Ale věděl, co se v zemi děje. A nelíbilo se mu, že lidé jsou na sebe zlí, že nepomáhají slabým a chudým, neposlouchají Boží posly a myslí jen a jen sami na sebe. A ze všech nejhorší je král Herodes. S tím se Jan nedokázal smířit. A tak den co den spěchal k břehům Jordánu, kam za ním přicházeli lidé, a pomáhal jim, aby se napravili. Radil, jak mají dobře žít a křtil je vodou na znamení, že se změnili a že očekávají dobrého a spravedlivého krále.
Herodes se ale polepšit nechtěl. Nechtěl nic slyšet o změně. A už vůbec nechtěl slyšet nic o novém králi a tak vsadil Jana do vězení. Jenomže Boží plány nemůže nikdo překazit. Dokonce ani mocný vládce jako byl Herodes.
A tak mezi tím nepozorovaně vyrůstá v Nazaretě nový král v chudé rodině tesaře Josefa. A jeho žena Marie uchovává v srdci tajemství, které jí kdysi prozradil anděl Gabriel.
Druhá adventní svíce vypráví o Marii a Josefovi
Alžbětina příbuzná Marie byla velmi mladá dívka, když se s Josefem zasnoubili. Bydleli v Nazaretě, kde Josef pracoval jako tesař.
Jednoho dne vydal císař Augustus nařízení o sčítání lidu. Všichni obyvatelé země se měli dostavit do svého rodiště. Josef se tedy vydal na dlouhou cestu do Betléma, odkud pocházel jeho rod. A Marie musela jít s ním, přestože už čekala děťátko.
Zakladatel rodu a dávný Josefův předek byl slavný král David. Davidovi předpověděli proroci, že jeden z jeho budoucích potomků převezme vládu a jednou provždy ukončí všechny války a boje. Vysvobodí svůj lid z trápení a bude vládnout spravedlivě. Ochrání bezbranné a pomůže těm, kdo se ocitnou v nesnázích. Za jeho vlády bude země vzkvétat jako rajská zahrada a lidé budou šťastní a spokojení. Proto se mu začalo říkat Spasitel, to je Zachránce.
Žádný z vládnoucích panovníků se mu však nepodobal. Žádný, co se narodil v královském paláci, uprostřed přepychu a bohatství, neměl dost odvahy ani soucitu ujmout se trpících. A tak už si někteří začínali myslet, že se proroctví nesplní. Nikoho by ani ve snu nenapadlo, že se Spasitel může narodit jinde. Třeba úplně neznámé obyčejné dívce cestou do Betléma.
Marie s Josefem putovali do Betléma pěšky jako ostatní chudí lidé a dokonce nenašli ani žádné ubytování, takže museli přenocovat ve chlévě. Neměli postel ani přikrývku, ani kamna, ve kterých by si zatopili. Jen slámu na holé zemi. A tam se narodil Ježíš. Marie ho alespoň položila do sena v jeslích, které sloužily jako krmelec pro domácí zvířata.
Betlémy, připomínající Ježíšovo narození, které se staví dodnes, nemají podobu města, vesnice, nebo domu. Ale zobrazují chlév se zvířaty a jesle s děťátkem, u kterých stojí Marie s Josefem. A navzdory strastiplné cestě a ubohým podmínkám se radují z narozeného dítěte, které je pro ně světlem uprostřed temné noci.
Třetí adventní svíce vypráví o pastýřích
Ježíš se narodil uprostřed chladné noci, ve chlévě, který Marii s Josefem posloužil jako přístřešek, když neměli kde hlavu složit. Malého Ježíše položili do sena v jeslích, ze kterých se krmila domácí zvířata. Všude bylo ticho a tma. Jen zvířata občas v polospánku odfrkla a zahrabala kopýtky.
Také všichni obyvatelé města Betléma spali. Ale pastýři, kteří hlídali stáda ovcí, nesměli oka zamhouřit. Bděli, aby ubránili stáda před divou zvěří nebo zloději, kteří by se pod rouškou noci chtěli bezbranných oveček zmocnit.
Tu si někteří z nich všimli světla probleskujícího ze tmy. Nevěděli, co to znamená. Nebylo to slunce, ani měsíc ani hvězda. Byla to jasná záře, která se pomalu přibližovala a zároveň rozlévala po krajině. Postupně osvětlovala zemi, ohradu ovčince, pastýře, zvlněnou krajinu a stále sílila až museli pastýři zamhouřit oči. Ve světelné záři vycházející z nebes před polekanými pastýři stanul Boží posel.
Když viděl, jak jsou vyděšení, uklidňoval je:
„Nebojte se. Přicházím s radostnou zprávou.
Dnes se vám v městě Davidově narodil Spasitel.
Až uvidíte dítě v plenkách položené do jeslí, bude to pro vás znamení.“
A v nebesích se rozezněla hudba a andělské hlasy zpívaly o slávě Boží a ohlašovaly pokoj na zemi.
Když vše utichlo a světlo zhaslo, vypravili se pastýři do Betléma, aby zjistili, co se tam stalo. Našli Marii, Josefa i děťátko v jeslích, právě tak, jak jim to anděl pověděl. A pastýři zajásali radostí, že dávná proroctví o Spasiteli se konečně přeci jen naplnila.
Čtvrtá adventní svíce vypráví o králích
V dalekých krajinách babylonských žili tři vznešení králové. Celý život se zabývali studiem hvězd a přečetli o nich snad všechny knihy. Proto jim také říkali mudrcové. Jednoho dne spatřili tito moudří muži na východní obloze neznámou hvězdu. Hned pochopili, že je to znamení nového krále. A vydali se za tou hvězdou, aby je k němu přivedla.
Po dlouhé cestě dospěli až do Jeruzaléma, hlavního města, ve kterém sídlil král Herodes. Domnívali se, že už jsou blízko svého cíle a zdejší panovník by jim to mohl potvrdit. Herodes je přijal přívětivě. Ale když se dozvěděl, že hledají nového krále, strašně se rozzuřil. Před hosty na sobě nedal nic znát. Svolal poradce a od nich se dozvěděl, že podle předpovědí se má nový král narodit v Betlémě.
Babyloňany pak Herodes nasměroval do Betléma. Navenek předstíral, že i on se chce novému králi poklonit. A požádal je, aby mu hned oznámili, jakmile ho najdou. Ve skutečnosti Herodes nechtěl krále pozdravit, ale zabít. Aby mu nemusel předat královský trůn.
Hvězda, která mudrcům ukazovala cestu se opravdu zastavila nad Betlémem. Tam nalezli dítě položené v jesličkách. Králové poklekli a sklonili se před ním. A stájí zavoněla myrha a kadidlo a zablýskly se zlaté poklady, které přinesli Ježíšovi darem.
Cestou zpátky už se Herodovu paláci vyhnuli obloukem, protože se dozvěděli o jeho krutém záměru. Zato Ježíš si získal jejich srdce.
Ačkoli se nepodobá žádnému z pozemských vládců a nevypadá jako budoucí panovník. Je tím nejvznešenějším a nejdůstojnějším člověkem, kterého kdy poznali.
„Jakoby snad ani nebyl z tohoto světa“…
mudrovali králové a zadumaně hleděli k obloze poseté hvězdami.
Když mezi nimi rozpoznali tu, která je svou září přivedla do Betléma, tiše se zaradovali.