Tu přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Ale on mu bránil a říkal: „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?“ Ježíš mu odpověděl: „Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všecko, co Bůh žádá.“ Tu mu Jan již nebránil. Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. A z nebe promluvil hlas: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“ Mt 3,13-17
Mnoho lidí přicházelo za Janem Křtitelem ke břehům Jordánu, aby je pokřtil. Ale žádnému se nestalo to, co se přihodilo Ježíšovi. Bůh se k němu přiznal jako ke svému Synu.
Ježíš je zde značen jako milovaný syn – řec agapétos. Řecký překlad Starého zákona ale tímto slovem překládá i hebrejský výraz jáchíd, který má také význam jednorozený. Ježíš je jediný, jedinečný Syn – žádný druhý takový není. Jeho vztah s Otcem je zcela mimořádný, o čemž svědčí i další svědek – holubice – znamení Božího Ducha.
Bůh svým Duchem opatřuje proroky, krále a všechny, které povolává k nějakému úkolu. Propůjčuje jim svou moc a obdarovává je schopnostmi, aby své poslání mohli splnit. Mnohdy s nimi musí trochu zatřást, např v podobě vichřice, aby si dali říct a přijali své poslání. Ale na Ježíše sestupuje Duch Boží jako když se tichým letem snáší dolů holubice. Ježíš žije v naprosté jednotě s Otcem.
O kom se dá říct, že žije v naprostém souladu a porozumění se svým okolím: s rodinou, spolupracovníky, sousedy? Kde si lidé navzájem prokazují úctu a žijí v dokonalé lásce? Kdo by si nepřál vztahy naplněné úctou a láskou? Protože takové vztahy vůbec nejsou samozřejmostí. Ale Ježíš s Otcem takový vztah mají.
A přesto Ježíš přichází pokorně jako jeden z hříšníků a žádá o křest na odpuštění hříchů, ačkoli se ničeho nedopustil. Má to svůj význam, který se ukáže mnohem později, když nazve křtem své utrpení.
Ježíš ani nalomenou třtinu nedolomí, ani doutnající knot neuhasí. Chce, aby všichni měli šanci na záchranu. Nikoho neodepisuje předem. Raději snáší utrpení za všechny hříšníky světa, než aby někomu upřel šanci k nápravě. Vstupuje do „zašpiněné vody“ a ztotožňuje se tak se všemi provinilci, kteří touží po nápravě a bere na sebe jejich hříchy. A tuto oběť pro spásu lidstva dokonává na kříži. Tak chápe spravedlnost.
My si dnes připomínáme výročí naší církve. Věříme, že také ona vznikla působením Ducha svatého, kterým byli naplněni naši otcové zakladatelé v čele s dr. Karlem Farským, k tomu, aby obnovili vztah lidí s Bohem i mezi sebou navzájem. Ani oni to neměli jednoduché. A proto v modlitbě myslíme na všechny sestry a bratry, kteří tu s námi už nejsou, na své současníky, i na ty, kteří přijdou po nás. A prosíme, aby naše církev byla stále Bohu milá a Bůh se k nám rád přiznal jako ke svým dětem. Amen.