Mk 5,21-43 2K 8,7-15 Pl 3,24-33
Když má lékař naléhavý případ, musí okamžitě vyrazit k pacientovi. O životě či smrti někdy rozhodují minuty. Právě takovým případem byla také Jairova dcera, jejíž otec vyhledal Ježíše uprostřed davu a prosil, aby jí pomohl.
Společně se prodírali zástupem lidí a najednou Ježíš ucítil, že se někdo lehce dotkl jeho šatu. Rozpoznal ten dotek i v tlačenici a rozhlédl se, kdo se k němu takto přiblížil. Učedníkům připadalo vyloučené, že by toho člověka mohli uprostřed davu najít. A navíc, měli přece naspěch. Ale Ježíš poznal, že se tím dotekem někdo uzdravil.
Ukázalo se, že jde o ženu, která 12 let trpěla krvácením a nikdo ji nedokázal vyléčit. Nebyla tedy zdaleka akutním případem. Její nemoc byla spíš chronická a trápila jí již léta, jen se pomalu zhoršovala.
Lékař by zajisté spěchal za umírající dívkou a chronicky nemocnou pacientku by objednal na jindy. Ale Ježíš neléčí jen příznaky nemoci. Těžce nemocná dívka má milujícího otce, který pro ni usilovně hledá pomoc. Ale nemocná žena nemá nikoho, kdo by za ní prosil a kdo by se za ni modlil. Dokonce ani ona sama nedokáže hlasitě volat o pomoc, jak to známe z mnoha jiných případů, kdy lidé na Ježíše pokřikovali tak, že to bylo učedníkům až nepříjemné.
Tato žena si netroufá ani nahlas promluvit. Touží po uzdravení, ale neodvažuje si o něj říct. A tak jen tiše doufá, že se jí podaří k Ježíšovi nenápadně přiblížit, aniž by si jí povšimnul. A právě proto se s ní Ježíš zastaví. Aby věděla, že se neuzdravila náhodou, jen proto, že vstoupila do silového pole jeho uzdravující moci. Ale že před Bohem má stejnou hodnotu jako Jairova dcera pro svého otce.
Nyní se Ježíš dotknul jejího srdce a probudil v něm víru. Jakoby její dotek opětoval, ale povýšil na jinou úroveň. Letmý dotek se proměnil v opravdové setkání a z kradmého přiblížení se stalo sblížení. Teprve tehdy je skutečně uzdravena.
Jairova dcera mezitím umírá. Ale Ježíš má moc nad životem i nad smrtí. Nedbá na ty, kdo ho chtějí od pomoci odradit. Ani si nevšímá posměšků malověrných, kteří mu nedůvěřují. Vezme s sebou k lůžku nemocné rodiče dívky a své nejbližší učedníky. Dotkne se její ruky a řekne: „Děvče, pravím ti, vstaň“ – „Talitha kum“.“
Ježíš nakonec zachránil obě ženy. Nejen pro život časný, ale především pro život věčný. Obě dvě dříve či později znovu stanou před branami smrti, ale zkušenost s Ježíšem je naplnila vírou a důvěrou.
Když slyšíme tyto dva odlišné příběhy, a to, jak je vyprávění o chronicky nemocné ženě jakoby náhodně vloženo do příběhu o umírající dívce, je jasné, že nejde o náhodu. My se skutečně máme soustředit na příběh nemocné ženy, kterou bychom jinak snadno přehlédli, jako anonymní postavu uprostřed davu. A máme se u ní zastavit právě proto, že nám všechno říká, že je to zbytečné zdržení, které si nemůžeme dovolit.
Ale ta žena „potichu čeká na spásu od Hospodina“ (Pl 3,25). Už mnoho, mnoho let, a proto jí Ježíš pomáhá jako první. A zatímco zachráněnou dívku oslovuje: „Děvče“. Uzdravené ženě řekne: „Dcero, tvá víra tě zachránila“.