Mk 6,14-29 Am 7,7-15 Ef 1,3-14
Uslyšel o tom král Herodes, neboť jméno Ježíšovo se stalo známým; říkalo se: „Jan Křtitel vstal z mrtvých, a proto v něm působí mocné síly.“ Jiní pak říkali: „Je to Eliáš!“ A zase jiní: „Je to prorok – jeden z proroků.“ Když to Herodes uslyšel, řekl: „To vstal Jan, kterého jsem dal stít.“ Tento Herodes totiž dal Jana zatknout a vsadit v poutech do žaláře kvůli Herodiadě, manželce svého bratra Filipa, protože si ji vzal za ženu. Jan totiž říkal Herodovi: „Není dovoleno, abys měl manželku svého bratra!“ Herodias byla plná zloby proti Janovi, ráda by ho zbavila života, ale nemohla. Herodes se totiž Jana bál, neboť věděl, že je to muž spravedlivý a svatý, a chránil ho; když ho slyšel, byl celý nejistý, a přece mu rád naslouchal. Vhodná chvíle nastala, když Herodes o svých narozeninách uspořádal hostinu pro své dvořany, důstojníky a významné lidi z Galileje. Tu vstoupila dcera té Herodiady, tančila a zalíbila se králi Herodovi i těm, kdo s ním hodovali. Král řekl dívce: „Požádej mě oč chceš, a já ti to dám.“ Zavázal se jí přísahou: „O cokoli požádáš, dám tobě, až do polovice mého království.“ Ona vyšla a zeptala se matky: „Oč mám požádat?“ Ta odpověděla: „O hlavu Jana Křtitele.“ Spěchala ihned dovnitř ke králi a přednesla mu svou žádost: „Chci, abys mi ihned dal na míse hlavu Jana Křtitele.“ Král se velmi zarmoutil, ale pro přísahu před spolustolovníky nechtěl ji odmítnout. I poslal hned kata s příkazem přinést Janovu hlavu. Ten odešel, sťal ho v žaláři a přinesl jeho hlavu na míse; dal ji dívce a dívka ji dala své matce. Když to uslyšeli Janovi učedníci, přišli, vzali jeho tělo a uložili je do hrobu. Mk 6,14 – 29
Přízeň lidí je vrtkavá a lidské srdce je vůči Boží Pravdě někdy necitlivé. Na vlastní kůži to poznali mnozí proroci, apoštolové a Boží svědci všech dob včetně Syna Božího Ježíše.
Prorok Amos si tlumočením Božího slova znepřátelil kněze a krále. Jana Křtitele dal Herodes stít na popud Herodiady a její dcery. Na ukřižování Ježíše Krista se podílel římský prokurátor, náboženští představitelé, ale i „obyčejní lidé“, jejichž hlas mohl zvrátit rozhodnutí a odsouzený Ježíš ještě mohl být propuštěn na svobodu. Ale oni si vyžádali popravu nevinného. A přitom Herodes Janovi rád naslouchal, dokud neuviděl tančit krásnou dívku. A Pilát na Ježíšovi žádnou vinu nenalezl, ale nechal se přesvědčit „hlasem lidu“.
I když na čas utichne hlas Božích proroků i hlas svědomí, dříve či později se ozve volání po spravedlnosti a pravdě. Protože život ve lži a bezpráví je bezútěšný. A projeví-li se nespolehlivost spravedlnosti lidské, přichází ke slovu soud Boží.
Pravdu Boží nelze umlčet napořád. Díky ní zůstávají v naší paměti jména jejích svědků, přestože byli spravedlností lidskou odsouzeni k smrti. Jméno Mistra Jana Husa také mělo být zapomenuto a vymazáno z dějin. Jeho víra však inspirovala a formovala mnoho generací.
Snad se podaří předat i budoucím pokolením Husův „prorocký gen,“ který je nositelem Boží pravdy.