J 5,24-27
Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života. Amen, amen, pravím vám, přichází hodina, ano, už je tu, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna, a kteří uslyší, budou žít. Neboť jako Otec má život sám v sobě, tak dal i Synovi, aby měl život sám v sobě. A dal mu moc konat soud, poněvadž je Syn člověka.
V těchto dnech si připomínáme své zesnulé. Myslíme na to, co jsme společně na tomto světě prožili. A ohlížíme se tak častěji do minulosti. Ale naši blízcí nejsou jen ve vzpomínkách. Zůstávají součástí našeho života. Když o nich mluvíme, někdy k nim sami promlouváme, nebo o nich hovoříme v modlitbě, když za ně Bohu děkujeme.
Slova našich modliteb jsou jako kamínky, kterými tvarujeme cestu, komunikaci, kterou se s námi spojuje Bůh a přichází ve svém slovu. A Bůh oslovuje nás i ty, které odvolal z tohoto světa. Všechny nás zve k věčnému životu.
Kdo Boží slovo někdy zaslechl, poznal, že Bůh se nás svým slovem dotýká a proměňuje nás i náš život. Vlastně se nerozhodujeme, jestli přijmeme pozvání. My už jsme na cestě. Záleží jen na tom, jestli setrváme na cestě, kterou jde před námi, ale i s námi, Ježíš.
Evangelium nám říká, že na této cestě se nevyhneme soudu. Někdo se soudu bojí, protože se obává trestu, nebo neočekává spravedlivý rozsudek. Jiný se naopak soudí rád, protože věří ve své vítězství. Při Božím soudu se ale především vyjevuje pravda.
O soudu se ve starém zákoně mluví asi 300x, v novém zákoně 74x. Teologové rozlišují individuální soud – při smrti každého člověka a univerzální neboli poslední – na konci věků. Je to okamžik, kdy člověk nahlédne svůj život z perspektivy věčnosti. Kdy uvidíme každý svůj skutek, každou myšlenku, která nám kdy proběhla hlavou. Uvidíme se v pravdě.
Uvidět celou pravdu, nemusí být jednoduché. Raymond Moody, který zkoumal zážitky umírajících, se prý setkal s případem, kdy manželka prožívala s umírajícím mužem právě takové okamžiky, ve kterých hleděli společně na jeho život v novém světle, jen s tím rozdílem, že některé části jeho života pro ni zatím zůstaly uzavřené. Snad, že je zatím nebyla schopná přijmout.
Boží soud je poslední příležitostí poznat pravdu, pochopit, jak hluboce souvisí náš život se životy ostatních lidí, jak je celé stvoření utkáno z přediva vztahů nejen mezilidských. S koncem pozemského života ale tyto naše vztahy nekončí. Náš vztah k ostatním se zachraňuje tím, že v nich vidíme Krista. S ním jsme schopni dívat se na každý detail svého života a životů ostatních lidí bez odsouzení a s láskou. Protože vše, co na sebe Ježíš dobrovolně vzal, je spaseno.
Vše, co přijímáme v lásce, i to nejtěžší a nejbolestnější, může být proměněno v dobro. To je ono Kristovo: přejít ze smrti do života.