1Kr 19,4-8 Ef 4,25-5,2 J 6,41-51
Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z tohoto chleba, živ bude navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa. ( J 6,51 )
Elijáš šel den cesty pouští, až přišel k jednomu trnitému keři a usedl pod ním; přál si umřít. Řekl: „Už dost, Hospodine, vezmi si můj život, vždyť nejsem lepší než moji otcové.“ Pak pod tím keřem ulehl a usnul. Tu se ho dotkl anděl a řekl mu: „Vstaň a jez!“ Vzhlédl, a hle, v hlavách podpopelný chléb, pečený na žhavých kamenech, a láhev vody. Pojedl, napil se a opět ulehl. Hospodinův anděl se ho však dotkl podruhé a řekl: „Vstaň a jez, máš před sebou dlouhou cestu!“ Vstal, pojedl, napil se a šel v síle onoho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí až k Boží hoře Chorébu. (1 Kr 19,4-8)
Chléb od Boha má v Elijášově příběhu význam tělesného nasycení, dokonce záchrany před smrtí. A vyjadřuje také Boží přízeň, přijetí, je znamením stálé Boží péče.
V Bibli se často zdůrazňuje, že chléb je darem od Boha. Ale také obětinou Bohu. Lidé tento dar od Boha, Bohu z vděčnosti obětovali. Chléb je v jistém smyslu také společným dílem: Bůh dává vzrůst obilí. Žehná lidské práci. A v lidských rukou se pak obilná zrna postupně mění na potravinu, kterou se živíme. Anebo, přesněji řečeno, kterou nás živí Bůh a zachovává nám život. Jak o tom vypráví dnešní příběh o Elijášovi.
Elijáš chtěl, aby si Bůh jeho život vzal zpátky. Ale Boží dar se nedá vrátit. Jen obětovat z vděčnosti, anebo obětováním naplnit vůli Boží. Jako to učinil Ježíš.
Když o sobě Ježíš v evangeliu říká, že je nebeský chléb, chléb života, vyjadřuje tím hluboký smysl oběti, kterou přináší. Boží Syn obětuje svůj život za život lidí. Podělí se o něj, jako se dělíme o chléb, abychom přežili. Chléb života, Ježíš, je zdrojem života věčného. Života naplněného, nasyceného Bohem. Ve kterém není nikdo sám či osamělý, a v němž se naplňuje jeho smysl ve věčném pokoji a radosti.
Večeře Páně je okamžikem, kdy se tohoto života můžeme dotknout, ochutnat jej. Je to zkušenost radostná i bolestná. Děkujeme za Kristovu oběť a radujeme se z jeho vzkříšení. Při večeři Páně také nikdo není sám. Vždycky jsme alespoň dva nebo tři a Kristus mezi námi.
Taková blízkost Boží, je velmi důležitá. Člověk se může cítit osaměle i mezi lidmi. Protože si s nimi nerozumí, nebo jsou vzdálení fyzicky. Chybí mu lidský dotek, pohlazení, které telefon ani tablet nenahradí. Člověk se může cítit osaměle i tehdy, když má nějaký zvláštní úkol, když se dostane do role, která ho do jisté míry vyčleňuje ze společnosti. Podobnou zkušenost zřejmě zažili i někteří Boží proroci.
Když ale někdo říká, že víra je pouze osobní, intimní záležitostí, je to něco trochu jiného. Samozřejmě, kdo je pořád mezi lidmi a v jednom kole, potřebuje chviličku na osobní modlitbu, kdy bude jen sám s Pánem. Ježíš se také uchyloval do ústraní, aby mohl rozmlouvat s Otcem a naslouchat mu o samotě.
Ale být jenom sám s Bohem, nemusí být vůbec jednoduché. Navíc, taková zkušenost zpravidla člověka motivuje, aby se o ní s někým podělil. Jako když se dělí o nadbytek úrody, o krásné zážitky, o dobrou náladu… A dělení má blízko k obětování. A také k lásce.
Apoštol ji vedle čistoty a pokory řadí v listu Efezským ke znakům nového života. Jmenuje její konkrétní projevy, které mají něco společného. Dá se o ně dobře dělit: dělit se o pravdu, dělit se s potřebnými, dělit se o dobré slovo, které pomáhá. Naopak lhaní, hněv, krádeže patří k tomu, čeho bychom měli ostatní ušetřit.
Bůh se s námi podělil o svého milovaného Syna a Ježíš dal sám sebe jako oběť, aby vyjádřil svou lásku k Otci i k nám, kteří byli přijati jako milované děti. Vytvořil tak společenství církve, které spojuje víra a láska, o kterou se spolu věřící dělí. Sdílejí.
Kéž je nám zkušenost proroka Elijáše povzbuzením, abychom přijímali Krista – chléb života k posílení víry a lásky ve svém srdci a v celém našem společenství.