Iz 56,1.6-7 Ř 11,1-2a.29-32 Mt 15,21-28
Ježíšova reakce na ženino prosebné volání zprvu není přívětivá. Nejprve ji ignoroval, a potom jí dal najevo, že si jeho pomoc nezaslouží. Že na ni nemá právo, protože on přišel na pomoc svým lidem. Žena se však nedá odbýt. Ale přitom není arogantní ani agresivní. Kolik lidí by v takové chvíli přešlo do útoku a začalo by Ježíše urážet, nebo dokonce vyhrožovat? Takže ty mi nepomůžeš?! Jen počkej, za to tě udám tvým nepřátelům. Uvidíš, jak budeš litovat, žes mi nevyhověl!
Tato žena naopak s Ježíšem mluví stále velmi slušně a pokorně. Dává najevo, že nežádá pomoc pro svou dceru na úkor jiných. Nechce nikoho předběhnout, nechce zdržovat, jen využít vzácného okamžiku, který jí jistě daroval Bůh, aby se její dcera uzdravila. Spokojí se s čímkoli, co jí Ježíš nabídne. I kdyby to měly být zbytky ze stolu, bude za ně vděčná. Matka posedlé dcery věřila, že když jí Ježíš věnuje špetku pozornosti, bude to na uzdravení bohatě stačit.
Zmíněné zbytky ze stolu nám připomenou zbylé koše po nasycení několika tisíc lidí z pár chlebů. Tak málo jídla a tolik zbylo. Mnohem víc než na počátku, než je Ježíš rozlámal a učedníci rozdali zástupům.
Tehdy od Ježíše nikdo nic nechtěl a nasytil takové množství lidí. A dnes ho prosí matka za nemocnou dceru a on jí nepomůže? Ježíš musel učedníkům dokázat, že tato žena se u něho nedomáhá svého domnělého práva, ale skutečně a hluboce touží po Božím milosrdenství. Protože si uvědomuje, že na jeho pomoc žádné právo nemá. Že ji nic neopravňuje k tomu, aby ho oslovila, natož od něho cokoli žádala.
Pokora charakterizuje základní postoj člověka vůči Bohu. Je nedílnou součástí víry. Je pravým opakem pýchy, která vyjadřuje vzdor a odmítnutí Boha. Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost. (1Pt 5,5b) K pokornému postoji vůči Bohu patří také specifický způsob komunikace, modlitba. Když mluvíme s Bohem, hovoříme s někým, kdo o nás ví úplně všechno a zná nás lépe, než my sami sebe. A přitom nás bezvýhradně miluje. A právě to si mohli učedníci znovu připomenout při setkání s kananejkou v cizí zemi.
Ježíš tedy nesnižuje její důstojnost, jak by se na první pohled mohlo zdát. Co skutečně zbavuje člověka důstojnosti, je žalmistovo „doufání v knížata“: Lépe utíkat se k Hospodinu, než doufat v člověka. Lépe utíkat se k Hospodinu než doufat v knížata. Ž 118,8-9
V souvislosti s blížícím se 21. srpnem si někteří ještě vybaví, jaké to je, nuceně se podrobit cizí moci. Takovou mocí může být zlo, které člověka spoutá a zatemní mu mysl. A také ti, kdo se staví na místo Boží. Ti snižují lidskou důstojnost, která je odvozena od Boha. Ztrácí svou výsadu být obrazem Božím a stávají se karikaturou člověka.
Zato u Boha je všechno možné…
člověk má stále kam růst, jeho možnosti jsou neomezené, pokud je jeho cílem nasytit se z drobků Božího stolu. Tak jako ona žena, která pochopila, že tam, kde vládne Bůh, nechybí nic dětem ani štěňatům. Že to, co označujeme jako svá práva, jsou ve skutečnosti výsady, které nám Bůh daroval ve své nekonečné laskavosti.
A tento Bůh se obrací k nám lidem a slibuje:
Všechny, kdo se pevně drží mé smlouvy, ve svém domě modlitby oblažím radostí. Můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy.