Iz 52,7-10 Žd 1,1-12 J 1,1-14
Vánoce slavíme v období zimního slunovratu, kdy se krátí noc a prodlužuje den. Ježíšovo narození tak doprovází světlo, které nesvítí jen nejbližším, nebo jen vyvoleným, ale všem, celému světu a celému stvoření, které probouzí k novému životu. Tak to chápali křesťané od stanovení data narození Božího Syna.
V těchto dnech jsme mohli spatřit konjukci hvězd, podobně jako před 2000 let, kdy ohlašovala narození Spasitele. Žijeme v úplně jiné době, ale stále nás trápí mnoho věcí, které vrhají stíny na náš život. Někdy se dokonce propadáme do temnoty. A pak přicházející světlo vítáme jako záchranu a vysvobození.
I v Bibli světlo doprovází spásu. Starozákonní proroci navíc spojují světlo spásy s pravdou, spravedlností a milosrdenstvím, které může do světa přinést jen Bůh. Jeho přítomnost a blízkost je tak pro záchranu světa nezbytná. Proto s sebou nosili Izraelci Boží schránu, když se usadili, vybudovali Bohu v hlavním městě chrám. A když se vraceli ze zajetí, snažili se jako první zbořený chrám znovu obnovit. Chrám byl pro ně znamením Boží přítomnosti.
Ježíš se ale narodil v Betlémě. Boží Syn přišel na svět nepozorovaně, takříkajíc mimo záběr, za městem, dokonce ani ne do lidského obydlí, ale do stáje. Protože mu lidé lepší místo nenabídli, Bůh se ubytoval a zabydlel v jesličkách. A my si jeho skromné obydlí stavíme o Vánocích doprostřed chrámů a slavnostně vyzdobených domovů jako symbol spásy. Podobně jako Ježíšův kříž.
Ježíš je na svém příchodu do světa položen do jeslí a při svém odchodu přibit na kříž. Nenašlo se pro něj místo. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní jej nepřijali. Svět ho odmítnul a vytěsnil na okraj. A Bůh to místo pokorně přijal. Je přítomen na okraji světa a někdy možná až za ním. Podle toho, kam jej pustíme. Vánoční Betlémy s jesličkami uprostřed kostelů a náměstí tak mohou být jakýmsi opětovným pozváním Božího milosrdenství, spravedlnosti a pravdy do centra našeho života.
Dokud je Bůh na okraji a mimo tento svět, je jako hvězda, která září v temnotě. Můžeme k ní vzhlížet, obdivovat ji, můžeme se podle ní orientovat. Ale je příliš daleko na to, aby rozptýlila všudypřítomnou tmu. Když se ale Bůh narodí v našem srdci, když je Bůh s námi a Kristus vprostřed nás, stačí se rozhlédnout, zaposlouchat, ztišit se a on sám nás promění v nástroj své milosti.
A právě to se děje o Vánocích. Narodil se nám Spasitel, ohlašují a prozpěvují tvorové nebeští i pozemští. K bezbrannému dítěti v jesličkách, které je zcela odkázané na pomoc ostatních, spěchají pastýři i králové, sbíhají se lidé zblízka i z dálky. Najednou se z chléva na kraji městečka Betléma stává střed světa a vesmíru. Míří k němu všichni. Nikdo už není na okraji, všichni kteří upřeli svou pozornost k Ježíšovi, se ocitají v centru.
Kéž tedy Bůh zůstává v tomto světě i v našem životě stále s námi. A my jsme světlem sobě navzájem, jako je Kristus světlem tohoto světa.