Ocitáme se na prahu nového občanského roku. Přechod ze starého do nového roku je otázkou jedné noci, během níž skončí jeden den a započne další, ale nyní s novým datem. To je hlavní rozdíl oproti ostatním dnům v roce. Přesto počátek nového roku vnímáme intenzivněji, často jako příležitost k určitým změnám, k nastartování něčeho nového.
Žádné z novoročních předsevzetí ani jiná změna, ale není srovnatelná s tou, která nastala, když Bůh na počátku stvořil nebe a zemi. Předtím nebylo vůbec nic. A Bůh se rozhodl, že tento stav nicoty změní a stvořil nebe a zemi. Jenomže všude byla tma, a tak řekl: budiž světlo, a bylo světlo, a to světlo bylo dobré, takže je oddělil od tmy a světlo nazval dnem a tmu nocí. Tohle je skutečný počátek. Počátek všeho. Tady začíná svět a podmínky vhodné pro život.
Tenhle počátek si nikdo z nás nepamatuje. A nejen z nás, ale nikdo z našich předků a ani žádný člověk, který kdy žil na planetě Zemi, si tenhle počátek nemůže pamatovat, protože ještě nebyl na světě. Stejně jako ostatní živočichové a rostliny včetně dinosaurů a druhohorních přesliček. A přeci ještě když je všude tma, pusto a prázdno, kdybychom někam dokázali umístit čidlo citlivé na pohyb, upozornilo by nás, že v té tmě tmoucí se někdo nebo něco hýbe.
V Písmu se dočteme, že je to Duch Boží, který se vznáší nad vodami. Nic víc se o něm nyní nedozvíme. Můžeme jen odvozovat z významu slova v hebrejštině, že má něco společného s vanutím větru či s dechem. Takže se nám vybaví záhy, když Bůh stvoří člověka z prachu země a vdechne mu v chřípí dech života. Později nám jej může připomenout holubice, která krouží nad hladinou vody pokrývající po potopě celý zemský povrch, a hledá místo, kde by spočinula. Podle proroctví Izajášova Duch Boží spočine na tom, koho si Bůh povolá ke spáse svého lidu. A v evangeliu se znovu objeví v podobě holubice při Ježíšově křtu.
Duch Boží se vyskytuje v blízkosti vody. To není náhoda. Podle poznatků vědy, přítomnost vody na zemi byla základní podmínkou vzniku života. Jestliže se Duch Boží objeví právě když se Ježíš nechá ponořit do vody Jordánu, je to nepřehlédnutelné znamení a zásadní sdělení, že tohle je nový počátek. Že právě tady a teď se tvoří podmínky nezbytné pro vznik nového života.
Na prahu roku čteme o Ježíšově křtu a připomínáme si s ním svátost křtu, která je neopakovatelná. Protože představuje nový počátek, znovuzrození z vody a Ducha k novému životu. A tak se symbolicky k tomuto neopakovatelnému počátku vracíme při čtení Písma. Rozpomínáme se na něj, abychom se ujistili, že temnota, chaos, ani prázdnota už nad námi nemají moc, a jestliže se někdy objeví, zcela jistě zase odejdou. Protože Bůh si vybral světlo a jednou pro vždy je oddělil od tmy.
Ježíš se nechal pokřtít od Jana stejně jako mnoho jiných lidí. Choval se skromně a nenápadně. Přesto se právě při křtu ukáže jeho výjimečnost a jedinečnost. Bůh ho představí jako svého milovaného Syna. Přihlásí se k němu jako ke svému vyvolenému a povolanému. A Ježíš povolání přijímá, dává se Bohu k dispozici, přijímá Boží vůli a ztotožňuje se s ní. Nejen pro tuto chvíli, ale napořád. Opakovaně stane před volbou a rozhodnutím, jestli vytrvá navzdory zkouškám a pokušení.
I my se při křtu odevzdáváme Bohu a Bůh nás povolává a označuje jménem Kristovým. Takže nejen bohoslužbu, nejen modlitbu začínáme ve jménu Božím, ale veškerou činnost začínáme a měli bychom také dokončit ve jménu Božím, je-li nám to dopřáno. Zatím pořád platí, že všechno má svůj počátek a konec. Rok minulý, letošní. A také náš život.
Kéž je Bůh v Kristu Alfou i Omegou každého dne i roku našeho života.